Interaktivní mapa

Interaktivní mapa

Virtuální prohlídka města

prohlidka

Kalendář akcí ve městě

Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Zakládací listina
Zakládací listina Smila ze Střílek se dochovala pouze v opise z 14. století a dnes je uchovávána v olomoucké pobočce Slezského zemského archivu v Opavě (SZA Opava, pob. Olomouc, f. Arcibiskupství Olomouc, listiny, sign. F I a 2). Kritickému rozboru této listiny po stránce diplomatické i obsahové se naposledy věnoval J. Šebánek, jenž jasně dokázal, že se nejedná o listinu pravou, nýbrž o falzum pravděpodobně z druhé poloviny 14. století. Text tohoto falza však vychází z jiné listiny Smilovy, která pravděpodobně vznikla v době, do níž se naše falzum hlásí, tedy 21. srpna 1261. Ta se nám však bohužel nedochovala. Navzdory různým pozdějším interpolacím (doplněním), které souvisejí se situací vizovického kláštera v době vzniku falza, tedy ve 14. století, lze základní informace v listině obsažené, považovat za věrohodné a rok 1261 za skutečný rok vzniku vizovického kláštera.

Listina byla několikrát vydána, naposledy v kritické edici Codex diplomaticus et epistolari regni Bohemiae (V/1, s. 431-436, č. 290), kde lze nalézt informace o starších vydáních a další sekundární literatuře. Z tohoto vydání vychází i náš překlad. Text obsahuje řadu místních názvů vsí, hor, toků, při jejich identifikaci jsme vycházeli z údajů obsažených v rejstřích k uvedené edici (CDB V/4). Místa, která se nám nepodařilo identifikovat a u nichž jsme nezjistili český ekvivalent názvu, jsme ponechali v podobě originálu. Označujeme je otazníkem v závorce, na další problematická místa pak upozorňujeme odkazem v poznámce.

Použitá literatura:
Śebánek, J.: Vizovická listina Smila ze Střílek z roku 1261 jako historický pramen především k otázce osídlení na Valašsku. Valašsko VIII, 1959-1961, s.29-39.
Peřinka, V.: Vizovský okres (Vlastivěda moravská, č. 72). Brno 1907.

Překlad
Přeložil u příležitosti 750. výročí první písemné zmínky o obci Vizovice Mgr. Richard Psík, Ph. D.- proděkan pro studium FF OU.

 
Smil ze Střílek, kastelán brumovský, společně se svou manželkou Bohuvlastou zakládá ve Vizovicích klášter zvaný Smilheim a .
V Olomouci 21. srpna 1261
 
Ve jménu svaté Trojice a nerozdílné Jednoty. Amen. My Smil ze Střílek, stálý kastelán brumovský, všem věrným křesťanům, jež se seznámí s obsahem této listiny, k trvalé paměti.
 
Protože, jak dokazuje učení Písma svatého a jak nás zcela jasně poučuje každodenní příklad lidské pomíjivosti, všichni umíráme a jako voda se rozplýváme do země, odkud není návratu, je nezbytné, abychom se ze všech sil snažili, jak nás k tomu pobízejí Kristova evangelia, ukládat si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou, a získávali si přátele nespravedlivým mamonem či bohatstvím nynějšího šalebného věku, aby nás, až tyto věci při odchodu z tohoto ničemného světa pominou, radostně přijali jako ztracenou a znovunalezenou ovci do příbytků věčných.
Nechť tedy vědí lidé nynějšího věku stejně jako budoucí pokolení věrných Kristu, kteří se seznámí s touto listinou, že my Smil, kastelán brumovský, zároveň se svou milovanou manželkou Bohuvlastou, po předchozí společné úvaze toužíce jako věrní křesťané vykoupit své hříchy, zejména když z boží vůle nemáme dědice a potomky, založili jsme k poctě Všemohoucího Boha a nejsvětější Panny Marie, slavné Bohorodičky, a všech svatých na našem dědičném majetku Vizovice klášter cisterciáckého řádu s vůlí a štědrou přízní našeho nejvznešenějšího pána Přemysla, zvaného též Otakar, pána Království českého, vévody rakouského a štýrského a markraběte moravského, a se souhlasem ctihodného otce a pána v Kristu, pana Brunona, biskupa olomouckého, v jehož diecézi byl klášter založen. Klášter, nazvaný podle našeho jména Smilheim byl osazen konventem velehradským, pročež jsme jej v souladu s nařízeními cisterciáckého řádu svěřili ctihodnému panu Mikuláši, opatovi velehradskému, jemuž stejně jako jeho řádně ustanoveným nástupcům se dostává povinnosti visitace a veškerých dalších práv uvedeného řádu, jež má zastávat náležitým způsobem.
 
Aby se však nový klášter, jež jsme založili, zdárně rozvíjel a aby tamní bratři, kteří chtějí věrně sloužit Bohu ve dne i v noci, měli zajištěny nutné životní potřeby, udělili jsme jim dědičným právem do trvalého vlastnictví níže vypsané vsi a dědičné statky: především vsi Vizovice s úterním trhem, Chrastěšov, Lutoninu a vše, co jsme měli v Zádveřicích, Drnovicích, Vysoké Lhotě, které se říká také Vysoké Pole, dále vesnice Vilperk zvaný též Újezd, trhovou ves s čtvrtečním trhem, Loučku, a navíc také ves Haluzice a Smilonov.[1] Vesnice již vybudované i mnohé další, které kdy budou v tomto hvozdu založeny, odevzdali jsme uvedeným bratrům se všemi právy, s nimiž jsme je vlastnili, k dědičné držbě v jejich rozsahu a hranicích. A protože činy, jež měly být trvalé, a vykonané skutky díky chabé paměti s léty upadají v zapomnění, což mnohokrát vede k mylným domněnkám, rozhodli jsme se proto, abychom ochránili řečené bratry před budoucími spory, vepsat do této listiny hranice území, jak jsme je drželi a držíme svobodně a v klidu, bez jakéhokoli nátlaku ze strany lidí usedlých kolem. Hranice tedy začíná naproti Slušovicím, kde se Ostrata vlévá do Dřevnice a skrze nejzazší údolí, které je naproti Slušovicím, stoupá na vrchol kopce a na onom vrcholu přechází k pramenu potoka, zvaného Všeminka, odkud po témže hřebeni vede dále; po pravé straně pramení Rokytenka a po levé Trnávka, za těmito prameny zasahuje k Těšíkovskému potoku, po jehož toku sestupuje k Bečvě. Vzali jsme v úvahu, že zahrnuje vše, co stéká z výše psaného kopce na pravou stranu, ať vodami dešťovými či běhutými, a dále pokračuje po Bečvě až po říčku Senici a dále proti proudu, kde za sebou zanechává Maminu horu a Polumné, až k ústí Blatné Seninky, která vytéká z téže hory, kde pramení i dva potoky zvané Smolinka, na jejichž obou březích jsme měli a máme plné a nezvratné právo stavět mlýny, lovit ryby a náleží nám křoviny tam vzrostlé a veškeré plody, které by se tamtéž mohly zrodit. Přes Smolinky hranice sestupují a rovně pokračují do Kamenice[2], jež po připojení říček Benčice(?) a Višňové[3] ukazuje hranici až po ústí Sviborky. Do Sviborky teče potok, který pramení pod horou ležící za Vlachovicemi, po tomto potoku hranice stoupají a od jeho pramene přecházejí přes vrch Močední a dále středem hory za Miloňovem až k říčce zvané Nevšovka, po níž stoupají k protější hoře, pod níž teče říčka Miloňov, a pak se svažují k úpatí hory a vymezuje je dešťová bystřina až k začátku toku zvaného Lipovské záhumní[4], od jehož pramene postupují až k počátku Lipovského potoka a pramenu Lukšinky, za nimi přecházejí k Studničnímu potoku a dále za Šťávnicí k hornímu toku Olšavy, za horou pak přecházejí k říčce, jež nejdříve pramení v lese a poté, co přijme řadu přítoků z obou stran, vyznačuje hranice pod hradem zvaným Engelsperk a pod horou, na níž tento hrad stojí, a dále mezi kopci, z nichž jeden se nazývá Březí a druhý Tlustá hora, až k Suché Oslné. Vzali jme v úvahu, že pod těmito horami pramení tři řeky s názvem Oslná. Konec hranice však ukazuje pouze ta, která sestupuje skrz Želechovice do Dřevnice, a tak se hranice, jež stoupá po Dřevnici, znovu vymezuje místem, odkud začala, tedy ústím Ostraty do Dřevnice.
 
Dodáváme rovněž, že Vilém, urozený muž z Hustopečí, po zralé předchozí úvaze dobrovolně slíbil a odkázal po své smrti řečeným bratrům část Zádveřic a ves Lípu a Želechovice, nakolik jsou zahrnuty ve vymezených hranicích. Dále jeho dědic, rozvážný muž pan Petr, stejným způsobem svobodně daroval bratrům ze Smilheimu po své smrti za sebe i za své bratry ves Slopné; ves Slopné byla totiž připojena k Újezdu, kde také přijímá církevní svátosti. Vypsali jsme uvedené vesnice a statky v obvodu hranic v souladu s jasnou a svobodnou vůlí zmíněného našeho pána Přemysla, řečeného i Otakar. Také ostatní vsi a dědičné statky, které se nacházejí na různých místech Moravy, podle jejich názvů důkladně a pečlivě představíme, totiž Starý Hrozenkov, ves na tzv. Hrozenkovském potoku, přifařenou ke Komni a svými hranicemi zasahující až k Drietomě, dále Šanov, ves ležící na uherském území, a také Nivnici, ves s územím a hranicemi, které začínají u malého pramene zvaného Těšov a přecházejí přes Královu horu, sahají dvě jitra pod Suchou Lozí k říčce Bystřici, po níž sestupují k Lubné a po ní stoupají až k pramenu, odkud klesají lesem, pod nímž Lubná teče, rovnoměrně se stáčejí kolem pramene Brusné a dále za Bečkovec, který vyvěrá z malé studánky; odtud pak po opačné straně rovnoměrně sestupují k říčce, která teče zpět ke Slavkovu, dále se rozpínají až k Topolovu, pak přecházejí přes Šaronov do údolí zvaného Ďolkov[5]; jeho středem vedou až za Nivnický potok a přes potok Bajovec pod Královu horu; pak se vracejí k Těšovskému prameni. Také les, kterým nás kdysi ze svobodné vůle a panovnické ušlechtilosti obdařil výše uvedený náš nejjasnější pan Přemysl a který nám byla na věky udělen, připisujeme této vsi[6] k veškerému užitku, jak k otopu, tak ke stavbám či jakémukoli jinému využití. I kdyby na území lesa, které bude dále popsáno, byly osazeny vesnice a budoucí panovníci by je komukoli dali lénem či jako dědičnou držbu, přece užitek z lesa musí být této vsi zachován. Hranice tohoto lesa jsou vymezeny takto: počínají se od Lubné a pokračují přes celou horu až k řece, která se nazývá Klanečná, a dále k hoře Javorník a kolem ní až k potoku Němčí.
 
Vesnice Plešovec, Lhotka, Chropyně, Záříčí leží v okruhu hranic, které začínají na cestě směřující přes Černý potok(?)[7] do Břestu, v jehož blízkosti plyne Moštěnka, s níž splývají a po níž sestupují do Moravy, po níž stoupají a stáčejí se lesem, který obtéká Černý potok (?) a opět po Moravě vedou kolem ostrova zvaného Jestřábí(?)a dále přes Struhomesni(?)Czeki(?);[8] pak opět po Moravě směřují do Lukavce a dále do Bečvy, po níž pokračují a jsou závazné, dokud je od ní neoddělí Černý potok(?), po němž pak sestupují až do míst, kde začaly.
 
Všechny tyto toky s vlastním právem rybolovu na obou březích ze všech stran, s mlýny již postavenými i těmi, které kdy budou postaveny, s ostrovy i vodami běhutými, které nebyly nijak pojmenovány, jak jsme je měli v držení, bez jakékoli újmy a škody dáváme do trvalého vlastnictví řečeným bratrům. Také chceme, aby uvedení bratři vlastnili vše, co nám patřilo ve vsi Březolupy. Dále ustanovujeme často řečené bratry dědici vsi Cetochovice, jež je přifařena ke kostelu v Roštíně, s veškerým územím, újezdem, lesy a příslušenstvím. Darujeme jim rovněž vsi Lovčice, Přestavlky, Cvikov[9], byť jen polovinu, s územím, lesy i újezdem.
 
Hranice tamních lesů jsou tyto: zahrnují celou horu, počínajíce údolím u Nechvalína až k vrcholu hory a po cestě, která vede za Gesercze(?)[10], a dále směřují ke kraji údolí, které klesá do Haluzic, a po cestě pokračují až do vsi Jelení Rohy.[11]
 
Dále jsou to vsi Líšeň a Obce, ležící u Brna, jejichž hranice jsou vymezeny následovně: začínají naproti Podolí, kde zcela mizí kopce, a po rovině míří k veřejné brněnské silnici, po níž pokračují až k hranicím Podolí, u nichž klesají k cestě vedoucí ze Slatiny do Šlapanic, a dvě jitra od Slatiny se vracejí na zmíněnou veřejnou silnici. Dále stoupají naproti Skalici, tak, že Skalici zahrnují, avšak přilehlou horu nikoli, pouze po jejím svahu, po němž tečou dešťové bystřiny, pokračují do níže položeného údolí a za údolím míří přímo k vrcholu hory zvané Hády, z jejíhož vrcholu lze vidět Obřany; odtud hranice směřují k pahorku za Řicmanicemi a středem Stweliku(?)[12] k vrcholu hory nazývané Vysoká s vrcholkem? Výprachtice(?)[13]; odtud vedou středem údolí , které je nazýváno Obecní žleb, a procházejí středem mezi osadami Obce a Ochoz až po údolí, které začíná u Telnice; od pramene Telnice a dále až po začátek hranice, k nim patří vše, co proudí skrze dešťové bystřiny či vody běhuté z levé strany hory, pod níž teče; pravá strana je totiž v hranicích zahrnuta.
 
Veškeré lesy, louky, rybolov na obou březích a vše, co může přinést užitek, tak, jak jsme dosud drželi, zbavené veškerých břemen a ze všech stran zabezpečené před křivdami sousedů, udělujeme darem výše řečeným bratrům do vlastnictví. Navíc darujeme uvedeným bratrům do trvalého vlastnictví vsi Prušánky a Jiříkovice[14] v provincii břeclavské, pouze Prušánky s celým hraničním újezdem, výnosy i užitky, podobně jako byly stanoveny ve vsi Potvorovice.[15]
 
O všech i jednotlivých dědičných statcích a vsích, které byly výše zaznamenány a zapsány, činíme tento závěr: jejich darováním řečeným bratrům právem dědičným a patrimoniálním se natrvalo vzdáváme ve výše zaznamenaných hranicích bez nebezpečí jakéhokoli znepokojování ze strany sousedů a lidí sídlících okolo všech užitků, odkudkoli by pocházely, polí obdělaných i neobdělaných, hor, údolí, lesů, luk, pastvin, rybolovu, mlýnů postavených i těch, které kdy budou postaveny, keřů a křovin, a mnohokrát zmiňované bratry činíme jejich trvalými vlastníky.
 
Toto se událo v přítomnosti nejjasnějšího vládce a našeho pána Přemysla zvaného Otakar, výše psaného pána království českého, vévody rakouského a štýrského, markraběte moravského; před ním byl rovněž učiněn slib ve formě poslední vůle ze strany výše zmíněných pánů a šlechetných mužů, pana Viléma z Hustopečí o vzdání se a darování po smrti části Zádveřic a vsi Lípa, a také poloviny Želechovic; a Petra ze Slopné, jenž za sebe i své bratry daroval tutéž ves Slopné právem dědičným, což jim nejjasnější vládce schválil.
 
Aby však toto naše obdarování mělo náležitou platnost, nechali jsme toto privilegium potvrdit mocí naší pečeti. Svědkové této věci jsou: ctihodný pan Bruno, biskup olomoucký, Arnold, notář pana vévody, Boreš z Rýzmburka, Smil z Lichtenburka, Vilém z Hustopečí, Vikard z Thürnau, Hartleb, bratr Jenzův, Jiljí ze Švábenic, bratři Beneš, Milota a Ondřej, Kuno z Veveří, maršálek moravský, bratři Smil a Gerhard, synové Bočkovi, Sudomír, komorník břeclavský, Jan z Temenice, Albert z Raškovic, Vojslav, Dubiko, Petr za Slopné a mnozí další.
 
Dáno a stalo se v Olomouci v kapitule bratří Kazatelů v neděli v oktávu Nanebevzetí slovutné Panny, léta Páně tisícího dvoustého šedesátého prvního, indikce čtvrté.
 

[1] Kdysi ves u Sehradic u Uherského Hradiště.

[2] Kamenecz, snad nějaký potok u Vizovic
[3] Neznámý potok, snad levostranný přítok Benčice.
[4] Podle CDB se jedná o horu u obce Lipová.
[5] Údolí u Uherského Hradiště
[6] Tj. Nivnici.
[7] V orig. Tschirni, vydavarelé CDB soudí, že se jedná o zaniklou ves u Kroměříže (Černý); podle kontextu se však zdá pravděpodobnější, že se jedná o dnes už neexistující vodní tok, proto zde i dále překládáme „Černý potok“)..
[8] Neznámé, blíže neurčené lokality.
[9] Část obce Lovčice.
[10] Blíže neznámá lokalita.
[11] Zaniklá ves u Koryčan.
[12] Místo u Řicmanic
[13] Dávná lokalita v okolí Líšně.
[14] Pravděpodobně zaniklá ves u Milotic.
[15] Pravděpodobně zaniklá ves u Nového Podvorova.